Pohádky byly původně příběhy pro dospělé. Jsou plné krutosti a zla a jde v nich mnohdy o život. Svět v nich je plný nástrah a nebezpečí, včetně domova a rodiny, které by naopak měly být bezpečným a láskyplným přístavem.

Děti, které se teprve učí běh života a fungování světa, berou pohádky jako jednu z map, jak si svět kolem sebe interpretovat.

Co když je ale jejich interpretace založena na příbězích, kde maminky umírají, macechy jsou zlé, a rodina není láskyplné prostředí, kde se mohou cítit bezpečně?

Poselství klasických pohádek jsou neaktuální a zastaralá.

Jsou to příběhy zamrzlé v čase. Jejich obsah klade důraz na vlastnosti a společenské vzorce, které byly důležité a vážené v době, kdy pohádky vznikaly. Tím nejen předávají dětem dnes zastaralé modely, ale také jimi manipulují skrz strach zobrazením světa a společnosti, který již není aktuální.